Darina Křivánková. Jméno, které zná každý, kdo to s jídlem myslí vážně. Když oznámila, že otevírá kurzy vaření, bylo mi hned jasné, že tohle chci zažít. Zapomeňte na naleštěné kuchyně a foodies s foťákem v jedné ruce a pinzetou v druhé. Darina vás pozve k sobě domů – a naučí vás nejen vařit, ale hlavně přemýšlet. O jídle, surovinách i o sobě samotných v kuchyni.
Když zazvoníte u Dariny doma, nervozita z vás opadne rychle. Přivítá vás bez póz. Uvaří kávu, rozloží suroviny a začne vyprávět. Ne o tom, jak přesně nakrájet cibuli, ale proč má smysl přemýšlet o tom, co jíme a jak. Proč nestačí umět recept – ale je fajn mu rozumět.
První disciplína zněla jasně: ztracená vejce. Ale ještě předtím padla otázka na tělo: „Jaký je rozdíl mezi vajíčkem a vejcem?“ Snažím se odpovědět chytře, ale Darina má jasno: „Vejce můžeme sníst!“ Dochází mi, že vajíčka bychom hledali lépe v učebnicích biologie a mám chuť projít si všechny své texty a zkontrolovat, kolikrát jsem o nich psala… No, nějaké by se jistě našlo.
Cedník, vír a čtyři minuty
A zpět ke ztraceným vejcím – těch dělala Darina ve svém někdejším bistru Topinka v Českém Krumlově denně desítky. Padesát? Bez mrknutí oka.
Vařící voda, lžíce octa, vír. To známe. Ale věděli jste, že je ideální vejce nejdřív rozklepnout do malého sítka a nechat odkapat řídký bílek? Díky tomu vám v hrnci nebudou plavat nevzhledné cucky. Možná právě proto moje ztracená vejce vždycky připomínala chobotnici. Po čtyřech minutách stačí vejce vylovit a položit na papírovou utěrku. Přiznám se – to jsem taky nikdy nedělala. Ale funguje to skvěle!
Omeleta: chce to správnou pánev!
Dalším mým snídaňovým strašákem byla omeleta. Vysvětluju Darině, že ji prostě neumím. Tvářila se nevěřícně – tedy až do chvíle, kdy jsem dodala, že mám jen nerezovou pánev. Popřála mi hodně štěstí. Nerezová pánev je totiž skvělá na maso, ale na omeletu se fakt nehodí.
Její pánve z Topinky už toho zažily hodně – a tak zvládly i moji trochu šišatou omeletu bez problémů. Ne že by byla ukázková – ale rozhodně jedlá. No a já cestou domů naťukala objednávku na novou „vajíčkovou“ pánev, na které budu skládat omelety jedna radost.
Míchaná vejce bez hrudek
Na řadu přišla míchaná vajíčka (ano, vajíčka, já vím). Úplně mimo plán a spíše na můj popud. Vyprávění o zdrclých vejcích na talířích hostů nejednoho hotelu Darině zřejmě nasadily brouka do hlavy a rozhodla se mi ukázat, jak je připravuje ona. Dvě vejce rovnou na pánev. V tu chvíli jsem skoro přestávala dýchat. Už jsem si představovala suchou hmotu, kterou rozhodně jíst nechci… Ale nic takového se nestalo.
Nejdřív rozmíchat bílky, pak žloutky. Vejce se krásně propojila a já si v tu chvíli uvědomila, že přesně takto musel dělat míchaná vejce můj děda. Jemné kousky bílků jsem ve „vaječině“ nikdy neměla (což dává smysl, když ji deset minut zběsile mícháte na mírném plameni i mimo něj a hystericky se snažíte vyhnout jakékoliv hrudce). Příště žádné míchání a šlehání, ale moje nová pánev v hlavní roli.
Shakshuka, Dutch baby i příběhy o životě
Co dál? Vyprávění. O jídle, o koření, o Topince, o faře, o životě, o rozvodu. O pocitech. O tom, co všechno se nám při vaření honí hlavou.
Naučíte se připravit i shakshuku. Zároveň ale začnete přemýšlet, jestli by se nedala udělat i se ztracenými vejci. A zatímco měníte plech s domácí granolou za Dutch baby, která voní po vanilce, i když v ní není, zjistíte, že čas v kuchyni může plynout úplně jinak.
A pokud se k Darině chcete vydat taky…
Nemusíte dělat zrovna shakshuku pro osm lidí. Ani perfektní omeletu. Můžete se k Darině objednat na kurz, který vám sedne – a klidně si pak doma vyšvihnout jednoduchou večeři po práci. Třeba s chlebem z mrazáku, který doporučuje mít vždy po ruce. Napište ji přes sociální sítě a nechte se pozvat ke stolu!
Zdroj: Apetit
