Jsou kulaté, tenké, voňavé – a návštěvu lázní si bez nich málokdo dovede představit. Lázeňské oplatky dnes koupíte na každé kolonádě, ale jejich příběh začíná v klášteře, kde se začalo experimentovat s těstem na hostie. Pekly se potají i během války, přežily znárodnění a dodnes se vyvážejí do Japonska i Saúdské Arábie.
Lázeňské oplatky si většina z nás spojuje s výletem do Karlových Varů, Františkových nebo Mariánských Lázní. Ale jejich historie je mnohem starší: výroba oplatků má v Evropě tradici už od středověku – rozšířila se z Brabantska a Flander (dnešní Belgie a Nizozemí), odkud se dostala i do Německa.
- Tehdy se jednalo o slavnostní dezert – pečený ve formě, plněný cukrem, kořením nebo oříšky. Podával se teplý a plnil roli sladké tečky při hostinách i svátcích.
Od mnichů až na císařský stůl
Podle legendy se české lázeňské oplatky inspirovaly receptem z premonstrátského kláštera v Teplé, kde se oplatky pekly jako hostie. Když jednoho dne opat dostal zásilku cukru a oříšků, vznikl nápad na jejich sladkou variantu.
První výrobna se objevila v roce 1866 v domě U Tří bazilišků v Mariánských Lázních. Založil ji Karl Reitenberger, synovec místního opata. Oplatky zapékal a prodával přímo na ulici. Prodávaly se v kornoutu: dříve totiž oplatky nebyly rovné jako dnes. Pekař je sázel na sebe a řezal velkým nožem.
Zásluhou podnikatelky Barbary Bayer se oplatky začaly vyrábět ve větším. Otevřela si vlastní živnost, zavedla reklamu a zasílala je až na císařský dvůr. Oplatky se díky ní dostaly třeba na severoitalský zámek Miramare nebo na ostrov Korfu.
Sladký výdělek a zaměstnání pro stovky žen
Na konci 19. století se lázeňské oplatky staly hitem nejen u hostů, ale i jako zdroj příjmu pro místní ženy. Tisíce mladých dívek pracovaly v oplatkovnách a za každý prodaný kus odváděly několik krejcarů hostinskému, pod jehož živnost formálně spadaly. Prodávaly se v kornoutku – dva kusy za dva až tři krejcary.
- Oplatky tak živily celé rodiny, a i když šlo o drobný výdělek, pro mnohé představoval zásadní pomoc v době, kdy jiné možnosti často nebyly. Práce byla sezónní, tvrdá a špatně placená – ale znamenala svobodu.
Lázeňská oplatka v ohrožení? Ani náhodou
Během druhé světové války výroba ustala. Rodina Bayerových byla po válce odsunuta, provoz znárodněn a značka přešla pod podnik. Přesto si oplatky uchovaly svou tradici. Dnes patří k lázeňské krajině stejně jako prameny a kolonády.
Každý host si je kupuje jako suvenýr, ale dřív se prodávaly i jako doporučený dezert – někteří lékaři je doporučovali jíst při pití minerální vody. Jedna oplatka prý pomohla lépe vstřebat minerály – a ta originál karlovarská se smí vyrábět jen z karlovarské minerální vody.
Předchůdkyně cukrovinek i suvenýrů
Lázeňské oplatky se vyráběly ručně – na otevřeném ohni v těžkých kovových formách. Nejprve bez reliéfu, později s typickými ornamenty, jménem výrobce a města.
Každý lázeňský region má svou značku. Nejznámější jsou Karlovarské oplatky, Kolonáda a Mariánskolázeňské oplatky. Ty jsou považované za nejjemnější – mají nezaměnitelnou chuť díky směsi cukru, koření a ořechů. Na jejich výrobu se každoročně zpracuje 10–20 tun lískových oříšků.
- Dnes se na nich stále objevují historické motivy, ale výroba je plně automatizovaná. Největší výrobci zvládnou téměř třicet kusů za minutu, a to hned v několika příchutích.
Dnes se Lázeňské oplatky vyvážejí do celého světa – chutnají nejen Čechům, ale i lidem v Německu, Kanadě, Japonsku nebo v Saúdské Arábii.
Zdroj: Apetit
