Zdeněk Pohlreich a jeho tým z pořadu Ano, šéfe! tentokrát zamířil do Mladé Boleslavi do Retro Restaurace Asie, která byla založena v roce 1971. Unikát a to nejen v rámci gastro oblasti, ale i v rámci pořadu. Jak reagoval obávaný šéf na pokrmy připravované podle historických receptů? A co na novinky řekli hosté a tým?
V dalším díle Ano, šéfe! se Zdeněk Pohlreich vydal do restaurace, jakou v pořadu prý asi ještě neměli: „Je to hospoda, která je na trhu 51 let. Jmenuje se Retro Restaurace Asie a je to taková ta česká čína. Kdysi to býval lokální hit a luxus, ale dnes zbyla kuriozita a ze staré slávy je ošoupaná skomírající živnost.“
Proč byl do Mladé Boleslavi pozván? V restauraci připravují klasickou čínskou kuchyni, která je specifická a počeštěná, aby to lidem chutnalo. Některá jídla jsou v nabídce i padesát let. Restaurace hezky funguje přes obědy, ale odpoledne a večer už lidé zůstávají doma. „Potřebovali bychom vydělávat víc,“ říkají upřímně provozovatel Vratislav Navrátil a jeho partnerka.
Zdeněk vysvětlil, že první čínská restaurace byla ve Vodičkově ulici a chodili sem tehdejší hvězdy showbyznysu (miloval to tu Karel Gott) a prominenti. A tam se mnozí i naučili čínskou kuchyni připravovat a zakládaly se pak další podniky, např. ten v Mladé Boleslavi, který byl založen v roce 1971. „Jen místo červeného koberce pro celebrity tady asi uvidíme červená čísla...“
Jak to bylo na začátku v Retro Restauraci Asie?
- Co si šéf objednal: Při objednávaní ochotně doporučuje servírka, paní Marcela, co nesmí šéf minout a ten si tak objedná pestrou škálu. „Kamaráde, tady jsou si naprosto jistí svým produktem. Padesát let, to jen tak nesmázneš.“
- Na čem si šéf „pochutnal“? První komentář při pohledu na donesené pokrmy zní: „Vypadá to příšerně.“ Jazyk pekingský je přelitý vagonem husté omáčky, která likviduje chuť masa. Kachna má podle šéfa nauzenou chuť. Ochutnal kuře ve sladkokyselé omáčce, švej žužu, kuřecí kung-pao s mandličkami, sumečka... Rýže byla bez chuti a bez zápachu, kung pao nebylo až tak pikantní, jako spíš do sladka. Sumeček byl cítit rybinou a jídlo bylo „utrápené“. Maso ve sladkokyselé omáčce jej vyděsilo, omáčka nebyla červená, jak je všude ve světě zvykem, ale připomínala podle něj rašeliniště. Celkově spokojený nebyl a jen pronesl: „Vydržet s tímhle padesát let, to o tom trhu něco vypovídá.“
- Jaký byl verdikt? Když šéf v kuchyni sděloval své dojmy, zeptal se kuchař Adam: „Ale chutnalo vám, ne?“ – odpověď byla jasná: „Na rovinu, Adame, nechutnalo.“
A když kuchaři vypráví, od jakých mistrů převzali receptury a kdo je učil vařit, nazval to šéf gastronomickou tichou poštou. A i když si Vráťa myslí, že historické nastavení a receptury jsou dobré, Zdeněk Pohlreich jej ujistí, že vše, co soudruzi nastavili, stálo za „vyli*p*del“.
„Venku zuří 21. století a tady je rok 1975. Jestli tohle se dá spravit, tak já jsem čínský bůh srandy.“
Jak to dopadlo?
Když druhý den šéf přišel, první, co jej zaujalo, byla příprava zácucu – speciální omáčky, kterou se většina jídel dochucuje. „Hnusně to zní a hnusně to chutná a je to něco jako UHO...“ Podle provozovatele Vratislava je to přitom zdejší základ jídel. Nálada je ale vynikající, šéf hází hlášky: „V tom vašem sladkokyselým kuřeti by se utopila Jiřina Švorcová.“
Zdeněk vidí spoustu nedostatků, ale provozovatel restaurace oponuje, že právě kritizovaná jídla jdou nejvíc na dračku. Nakonec se přišel podívat i původní kuchař, pan Mazánek a vzpomínalo se.
Jak dopadl zátěžový test? Zdeněk pozval ochutnávače přímo z Číny. A nálada pomalu upadala...
- Čínská delegace vyjádřila překvapení i nespokojenost, něco se jim zdálo nezvyklé, něco vyloženě nechutnalo, autentické to zkrátka nebylo.
- Ale spokojení nebyli ani místní, někomu jídlo dokonce připomínalo 90. léta, mnozí nedojedli... A reakce personálu tomu odpovídala, což šéf okomentoval slovy: „Na střet s náročnými hosty tu nejsou duševně připraveni.“ Když pak pomocná kuchařka chtěla ananas smažit na stejném oleji jako maso, neskrýval překvapení...
- Došlo na naštvanou diskusi, Vráťa přiznal, že mu jde pára z uší, šéf ho upozornil, že okolo sebe nemá rád „nas*ané lidi“.
- Změny se děly i tentokrát. Šéf ukázal, jak se připravuje poctivá sladkokyselá omáčka, jak má vypadat klasické sweet and sour i jak na přípravu kari. Když je na stole kompletní nové menu, vyjádří Vratislav obavu, jak to zakomponují do kšeftu, protože lidé jsou zvyklí na něco jiného. Zdeněk vysvětluje, že je jen na nich, co budou servírovat.
- Tým byl připravený a stala se i věc velmi nevídaná: když kuchař Adam vysvětloval, z jakého zácucu se bude vařit které jídlo, dostal Zdeněk takový záchvat smíchu, až se zlomil v pase. Jak novinky obstály u stálých hostů? Ač mnozí opravdu do restaurace chodili desítky let, novinky pochválili. Dokonce padla věta: „Dala jsem si kung-pao a bylo jako kdysi, v 70. a 80. letech, když to tady mělo věhlas.“
- Při odjezdu Zdeněk tým pochválil, doporučil otevřít „palici“ a přál si, aby zácuc zmizel ze scény.
Když se Zdeněk Pohlreich vrátil po dvou měsících na inspekci, čekalo na něj nové menu a v něm hned několik pokrmů, které vymysleli společně. Ač by některá jídla snesla podle něj víc dochutit, byl šéf spokojený.
Verdikt: 1 hvězda pro podnik a 3 hvězdy pro Zdeňka. „Mám z téhle návštěvy pocit, že se tu něco odehrálo. Chuť je pestřejší, je to příjemná změna.“
Jak na natáčení po více než roce vzpomíná provozovatel Vratislav Navrátil? Už by do toho asi nešel ve stejné podobě, zmínil tlačení do určitých situací a „bizár“. Se Zdeňkem Pohlreichem jsou ale stále v kontaktu, v menu mají jak jídla původní, která prostě hosté vyžadují, tak nová.
