Na to dobré se vyplatí počkat – i když devět let byla přece jen dlouhá doba. Ale je to tu: Šéf je zpět a opět ve skvělé formě. Desátá řada populárního pořadu Ano, šéfe! právě odstartovala a vy se můžete těšit na jeho nekompromisní hodnocení, nezapomenutelné hlášky a obrovskou porci inspirace.
„Viděl jsem hada srát, žábu bušit pěstí do skály, koně zvracet v barvách francouzský trikolóry. Dokonce jsem viděl i stíhačku couvat. Ale tohle jsem teda ještě neviděl.“
Ano, šéfe! se Zdeňkem Pohlreichem byla nejen sonda do hlubin české gastronomie, ale i nekonečná studnice geniálních hlášek jednoho z nejuznávanějších šéfkuchařů. A po devítileté pauze je obávaný šéf zpět. Televize Prima právě odvysílala první díl nové série. My jsme u té příležitosti Zdeňku Pohlreichovi položili pár otázek.
Zdeňku, co se za těch 9 let změnilo nejvíc? A co se naopak nezměnilo vůbec?
Nejvíc se změnilo to, že přibylo dobrých restaurací. Ale nezměnilo se to, že těch blbých je pořád ještě dost.
Umí vás vůbec ještě něco překvapit nebo inspirovat?
Inspirace je vždycky nějaká. Ale překvapení? Nechci říct, že jsem viděl už úplně všechno, ale viděl jsem toho dost na to, abych úplně překvapený už nebyl.
Na co jste se před začátkem natáčení nejvíc těšil?
Jsem zpátky v situaci, ve které mi bylo v minulosti dobře. A to je moc fajn.
Kdy jste byl naposledy v jiné restauraci, než je ta vaše? Chutnalo vám tam?
Byl jsme v restauraci Papilio ve Vysokém Újezdě a bylo to v naprostém pořádku. Bylo to super.
Nelitoval jste, že jste do toho po devíti letech znovu šel?
Já, když už se rozhodnu něco dělat, tak se snažím, abych toho rozhodnutí později nemusel litovat. Ne, že by se mi to vždycky povedlo, ale v tomhle případě žádná lítost určitě nebyla na místě.
Co jste měl včera na večeři a kdo to vařil?
Včera jsem měl skvělou paštiku od kamaráda Martina Svatka, který je šéfkuchař táborské restaurace Mace, a byl jsem nadmíru spokojený.
Co dělá z Ano, šéfe! takový fenomén?
- To ví Zdeněk Pohlreich přesně, jak řekl v pořadu Extra host: „Je to autentická reality show. Mám pocit, že Šéf je ze života. Nemá to daný scénář, má to jen dramaturgickou osu. Reaguje se na vývoj situace... Nikdy tam nejedeme s tím, že to má nějak dopadnout.“
- Jestli je něco po letech překvapující, tak skutečnost, že majitelé podniků vědí, že šéf přijede a nic dopředu nezmění. Jako kdybyste si pozvali hosty a neuklidili. Překvapuje to Zdeňka Pohlreicha? „Není na tom asi nic zvláštního. My navíc typicky točíme v podnicích, které nejsou zrovna ve formě a má to nějaké příčiny.“
A pak se stane, že v libereckém podniku objeví šéf na stole shnilá párátka. „Je to reality show!“ Jak na první podnik z aktuální, desáté řady Zdeněk vzpomíná?
Ano, šéfe! – díl první: Ořechovka, Liberec
Tým Ano, šéfe! pozvala servírka Martina, sestra majitele a kuchaře Michala, která měla pocit, že „brácha už trochu vyhořel“.
Co by v Liberci Zdeněk doporučil? „Kdybych to měl říct od srdce, tak bych jim doporučil, ať to zavřou. Ale to by bylo příliš jednoduché a takhle to nejde.“ Dnes je již jasné, že přesně tak to v Liberci dopadlo, i když Ořechovka získala od šéfa jednu hvězdu.
Ano, šéfe! je z velké části o lidech, kteří se v gastronomii ocitli řízením osudu. A to byl i liberecký případ, kde majitel převzal podnik od maminky. „Mamince se neodmlouvá. Tak se tam v tom plácal a možná to ani dělat nechtěl. Ale já si myslím, že hospoda je v zásadě jednoduchá věc, není to až tak komplikovaný. Mělo by to být o tom, že se o ty lidi postaráte a dáte jim dobře najíst. Měli by kolem sebe mít čisto a mělo by je to tam bavit... Vždycky ten podnik musí mít nějakého ducha.“
- Ořechovku vnímal jako příjemný podnik, od kterého se nečekají zázraky, je to cenově příznivé... Až moc. „Polévka za třicet káblí? Trošinku couváme v čase...“
- Hned na úvod ovšem upozornil na špatný signál a typický znak podniků, kterým to moc nefunguje: reklamy všude.
- Varováním bylo i to, že si skupina hostů dala jen polévku a rozhodla se pro bezpečnou volbu: smažený sýr. Bez čeho se neobešla první objednávka šéfa? Katův šleh, samozřejmě! Který podle babičky majitele prý nejvíc chutná Pražákům.
Nebudeme prozrazovat, jakou cestou se Ořechovka díky radám šéfa posouvala. Ale byly i slzy. „On to musí být nápor na nervy, když tady řádí takový hovado, jako jsem já,“ řekl trochu sklesle Zdeněk Pohlreich.
