V poválečném Československu znamenal nákup potravin často boj, trpělivost i vynalézavost. Chléb se vydával na lístky, na máslo se čekalo v dlouhých frontách a kousek masa patřil mezi sváteční lahůdky. V běžném jídelníčku hrály prim brambory, luštěniny a skromné porce zeleniny, zatímco kuře na talíři působilo skoro jako malý zázrak. Venkov si pomáhal domácím chovem a zahrádkami, ve městech se zase rozvíjel černý trh. Strava byla jednoduchá a jednotvárná, přesto dokládala schopnost lidí využít dostupné suroviny na maximum.
Po druhé světové válce a zejména po únoru 1948 nastaly v Československu velké změny ve vlastnictví, zemědělství, hospodářské politice a zásobování potravinami. Navíc roky 1947–1948 byly velmi kritické: nad míru obrovská neúroda, špatné sklizně, poválečné škody, politický tlak na zemědělství a změny v dovozu. Byly zavedeny příděly (tzv. přídělový systém) na některé základní potraviny jako chléb, rohlíky, brambory, tuky, maso.
Občanům byly udělovány limity na potraviny, které byly státem či místními orgány regulovány. Maso bylo na příděl a v některých chvílích se stalo prakticky nedostatkovým zbožím. Sehnat v prodejnách kuře se pokládalo za svátek. Oleje, tuky, máslo byly též regulované a často se používaly náhražky – a ne vždy byla kvalita uspokojivá.
Významnou roli v dostupnosti sehrával černý trh, kde lidé hledali potraviny, které běžně nebyly k sehnání. Stát na jedné straně tlačil na kontrolu cen a dodávek, na druhé straně však lidé zažívali nejistotu, co budou jíst další den.
Typický jídelníček: Co se jedlo během dne
Ze vzpomínek pamětníků i historických pramenů vyplývá, že jídelníček byl poměrně omezený. Na vesnicích, kde si lidé často vypěstovali a uchovali něco doma, byla snáze dostupná například vejce, některé druhy ovoce a zeleniny, mléko a případné výrobky z něj apod.
- Snídaně většinou byla velmi skromná: Často jste na stole mohli vidět chleba (nebo rohlík), někdy s máslem nebo častěji s margarínem, občas jste si mohli dopřát mléko či mléčné výrobky, pokud byly dostupné.
- Oběd – často polévka a jednoduchý hlavní chod: Běžně se vařily polévky s bramborami, zeleninou, luštěninami. Druhý chod bylo něco základního jako brambory, obilniny, méně už maso (většinou se nechávalo na neděli). Pokud jste maso přece jenom sehnali, servíroval se menší kousek, často v omáčce nebo jako součást dušeného pokrmu. Běžnější bylo vepřové, hovězí bylo k dostání jen výjimečně.
- Večeře podobná jako oběd: Obvykle se dojídaly zbytky, případně se chystaly jednoduché pokrmy (například brambory, kaše). V zimě se jedlo více kořenové a skladované zeleniny (zelí, mrkev, cibule) a brambory.
- Přílohy: Hlavní přílohou se staly brambory. Obiloviny či rýže byly méně časté, protože byly drahé nebo nedostupné. Luštěniny se používaly jako doplněk.
Ceny a význam potravin pro rozpočet
Výdaje za jídlo tvořily v 50. letech značnou část rodinného rozpočtu – v některých letech bezmála 40 % příjmů domácnosti. Ceny základních potravin reguloval stát, ale kvůli inflaci, neúrodě nebo logistickým problémům se stávalo, že byly vyšší (nebo relativně vysoké vůči platům), než bylo přijatelné. Příkladem jsou ceny chleba, másla, mléka – ač byly regulované, aby se nevyšplhaly do závratných výšin, dostupnost těchto potravin nebyla dobrá a stávalo se, že pokulhávala i kvalita. Statistiky ústavů zaznamenávají, že cena másla v některých letech byla významnou položkou, která často vyvolávala veřejné diskuse.
- Zajímavost: Například 1 kg hrubé mouky stál v roce 1948 na černém trhu 32 Kčs, za 1 vejce jste dali závratných 12 Kčs, za 1 kg vepřového 338 Kčs, 1 kg cukru vyšel na 240 Kčs, za 10 dkg kávy jste utratili 115 Kčs, za 250 g másla 150 Kčs. A tak bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Nutno dodat, že průměrná měsíční mzda dělníka se v roce 1948 pohybovala kolem 3490 Kčs, úředník si v průměru měsíčně vydělal asi 5214 Kčs.
Rozdíly město vs. venkov
Na venkově lidé částečně kompenzovali nedostatky tím, že měli zahrádky, chovali slepice, králíky, někde dokonce i prasata, ovce, kozy či krávu – samozásobování na venkově bylo běžné. Co neměl jeden, měli další – zkrátka se darovalo, směňovalo, případně odkupovalo za rozumnou cenu. To pomáhalo obohatit jídelníček zejména v případech, kdy distribuční systém ve venkovských obchodech vyloženě selhával. Ve velkých městech (Praha, Brno apod.) byla nabídka v obchodech lepší než v těch menších, ale i tam byla období, kdy některé druhy potravin zmizely z regálů a byly dlouhodobě nedostupné.
Chuťové normy a oficiální kuchyně
Gastronomie byla pod silnou kontrolou – normy, receptury a státní regulace určovaly, co je správná potravina nebo vhodné jídlo. Restaurace měly závazné receptury a kalkulace, což omezovalo volnost kuchařů. Luxusní jídla existovala, ale byla výjimečná – většinou se omezovala na akce jako svatby, oslavy, návštěvy.
I když lidé čelili velkým omezením, hladové roky nebyly typickým standardem. Aspoň ne pro většinu obyvatel. Historické zdroje uvádějí, že přímá podvýživa byla při běžném životě spíše marginálním problémem. Strava sice byla jednodušší a méně různorodá než dnes, ale domácí kuchyně se snažila co nejvíce využít dostupné suroviny, zejména sezonní a vlastní zdroje (zahrádky, domácí chov).
Zdroj: zmlsane-dejiny, PRŮCHA, Václav a kol. Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918-1992. 1. vyd. Brno: Doplněk, 2004-2009. 2 sv. ISBN 80-7239-147-X
