Co vás napadne jako první, když se řekne: Peče celá země, Pískej konec a Sladká trojka? Ano, máte pravdu, sladkou televizní show, gastrodetektivku a výzvu Apetitu spojuje Tereza Olbrichtová. Žena, která má nakažlivou energii a kterou jsme samozřejmě pozvali na první ročník Apetit brunche a u té příležitosti ji náležitě vyzpovídali.
Tereza Olbrichtová o sobě říká, že nebyla zázračně nadaná holčička, která by už v šesti letech dokázala upéct bábovku, ale sladké si vždy uměla náležitě vychutnat. I když se původně viděla v laboratoři, kterak zkoumá důkazní materiály, nakonec osud rozhodl jinak. A dnes je to jedna z nejznámějších cukrářek a my jsme moc rádi, že s ní můžeme spolupracovat.
Terezo, musím se zeptat, kde jste vystudovala chemicko-technologickou školu? Protože můj táta na té pardubické učil...
Jééé, tak to musí být borec! Já jsem studovala VŠCHT v Praze v Dejvicích na Fakultě chemicko inženýrské, obor analytická chemie. Měla jsem v plánu jednou pracovat v analytické laboratoři u policie nebo u hasičů, protože jsem vždycky milovala detektivky, záhady a hádanky, hrozně mě lákalo odkrývání stop pomocí analytických metod.
Nicméně jsme si v té době úplně neuvědomovala stinnou stránku celé věci: zločin samotný. Jak jsem si totiž uvědomila v průběhu studia, na ten nemám úplně dostatečnou psychickou odolnost. Každopádně jsem se chemii věnovala ještě několik let po škole, kdy jsem pracovala v Barceloně ve firmě vyvíjející a vyrábějící všechny druhy barev.
Hodí se vám znalosti ze školy při pečení?
Určitě. Jsem zvyklá dodržovat množství surovin i postupy a baví mě všechny ty chemické procesy, které se při pečení dějí a jejichž existenci si mnoho lidí ani neuvědomuje – což většinou ani nevadí, pokud se zrovna nerozhodnete zabít kvasnice horkým mlékem nebo udělat z cukrářského krému míchaná vajíčka. Ale já tomu ráda rozumím víc.
Co španělského ve vás díky životu v Barceloně zůstalo?
Je to možná trošku paradox, ale život v zahraničí mě v první řadě naučil vážit si českých surovin, které jinde nejsou k dostání. Například tvaroh, mák, povidla nebo třeba polohrubá mouka. Španělská kuchyně je úžasná, ale spíše mě oslovila ta slaná než sladká. Jejich produkty z pekáren mě nikdy moc nelákaly a na návštěvy vyhlášených cukráren jsem zase neměla rozpočet. Co jsem si ale zamilovala díky mému tehdejšímu anglickému partnerovi, byla britská sladká kuchyně: na dobrý apple crumble nebo trifle nedám dopustit!
Co se dělo, když malá Terezka nakráčela do kuchyně: chtěla ochutnávat, nebo pomáhat?
Víte, že si to moc nepamatuju? Jediné, co mám v živé paměti, byly babiččiny narozeninové dorty – nejlepší byl ořechový s krásným zdobením malou cukrářskou špičkou, s tím si babička vždycky vyhrála. Ten dort vypadal, jako by ho někdo přinesl z televizní pohádky a chutnal neskutečně. A pak klasický jablečný štrúdl, kterým jsme se vždycky cpali hned, jak ho mamka nebo babička vytáhly z trouby. A nesmím zapomenout na jablečný pudinkový dort s piškoty. Tak nakonec si toho pamatuju docela dost.
Vždycky jste měla blíž k sladkému než slanému?
Určitě raději peču než vařím, ale spíš bych se označila za skupinu „sacharidy“: miluju sladké, ale i těstoviny, rizoto, brambory na všechny způsoby a hlavně dobré pečivo.
Kdo vás inspiroval k prvním pokusům a jak dopadly?
Není to vzpomínka na dětství, bylo mi asi tak 32. A myslím, že to byl spíš boj o přežití než nějaké osobní nadšení. Když mi v covidu zavřely všechny cukrárny a já čekala druhou dceru, nutně jsem potřebovala cukr! A mně bohužel kupované cukrovinky vůbec nechutnají, ani čokoláda, ani sušenky, vážně skoro nic. A tak se začalo péct doma...
Z jakých surovin jste měla tehdy respekt a dnes už jste kamarádi?
Určitě jsem se bála výroby karamelu, což je dneska jedna z věcí, kterou opravdu dělám často a považuju ji za základ cukrařiny. Pak jsem nikdy neuměla správně rozkrojit vanilkový lusk a ani plátková želatina ve mně nevzbuzovala důvěru...
Bez čeho se v kuchyni neobejdete?
Já už bych nemohla fungovat bez kuchyňského robota. Ráda dělám kynuté těsto a propracování vařečkou je fakt masakr – respekt všem, kdo to dokážou. A pak jsem si oblíbila mixér – snažím se totiž dělat snadné a rychlé recepty, protože kdykoli se někde sejdu s partou ženských, všechny říkají to samé: nechci trávit v kuchyni moc času. A tak vymýšlím recepty, kdy všechno nasypete a nalijete do mixéru, spojíte, vylijete do formy, upečete a máte hotovo. A ke všemu – což je základ – to pořád skvěle chutná.
Jaké chyby jste dřív dělala? A jaké často vídáte u ostatních?
Určitě je dobré přečíst si celý recept, než začnete, a rozvrhnout si dobře postup. Není to jen o tom, že vám mohou chybět suroviny, ale mnohdy i čas, protože spoustu krémů musíte nechat přes noc v lednici, těsto potřebuje čas na kynutí a nebo celý dezert má jít na den do chladu. Druhá věc je teplota: dnes už snadno seženete cukrářský teploměr za pár stovek a je to pomocník, který vám zachrání mnoho krémů a zajistí jejich správnou strukturu. Určitě je to investice, která se vyplatí.
Jak často v kuchyni tvoříte a kde hledáte inspiraci? Která kuchařka ve vaší sbírce je nejvíc „ochmataná a upatlaná“?
Pokaždé, když se mi dostane do ruky nová kuchařka nebo časopis, hned je pročtu od začátku do konce. Je úžasné, jak inovativní dokáží cukráři být. Nemám moc ráda recepty z Instagramu, dost často totiž nefungují nebo v nich není řečené to podstatné. Teď trochu mluvím proti sobě, ale já se právě snažím o to, aby moje recepty dokázal upéct podle návodu opravdu každý. A co se kuchařek týče, tak tam je jasná ta od Heleny Fléglové a moc ráda mám i Kynuté od Josefa Maršálka.
Co byste upekla dcerám, manželovi, nej kamarádce, rodičům, Pepovi Maršálkovi a na titulku Apetitu?
Svým dcerám bych upekla jednorožčí dort, manželovi dort s příchutí likérové špičky, nejlepší kamarádce něco s ovocem a mrakem bílkovin, aby mě pochválila, Pepovi sojový suk (on by věděl) a na titulku Apetitu určitě misku plnou domácích karamelek, protože vím, že by to holky po focení ocenily.
Co je váš signature dezert – když chcete oslnit, když jdete na jistotu?
Ráda tvořím dezerty na základě oblíbených koktejlů. Nemusí to být ani dezert do skleničky, jde spíš o to, dostat stejné kombinace chutí, jako jsou ve vyhlášených koktejlech, do dezertů. Je zajímavé, že barmani to dělají zase naopak: využívají známé dezerty k tvorbě nových koktejlů.
Jsou v cukrařině trendy? Je nějaký váš oblíbený?
Jsou, ale jsou velmi pomíjivé a většinou zasáhnou pouze určitou část obyvatel. Co ale vnímám – a nechci tomu říkat trend, ale spíše tendence – je snaha vybírat kvalitní suroviny, sezonní ovoce, české ořechy a obecně produkty od českých farmářů nebo ze zahrádky. A z toho mám velkou radost.
Když se řekne Peče celá země, co jsou nejemotivnější vzpomínky?
Naštěstí mám už jen ty hezké vzpomínky, protože je to přece jen nějaký ten pátek: určitě naše písničky a vtípky před nástupem na plac, cesty autobusem z natáčení, radost z úspěchu všech kolem vás. A pak finálový den, kdy jsem měla kolem sebe nejen kamarády z pořadu, ale i rodinu.
Co podle vás rozhodlo o vašem umístění ve finálové trojce?
To by byla otázka spíš na porotu, ale věřím, že to byla originalita mých receptů a jakýsi příběh, který jsem se snažila do každé výzvy vnést.
Psali vám, že byla smůla, že ve vaší řadě byl Vojta Vrtiška. Vy říkáte, že to bylo štěstí. V čem?
Myslím, že bez něj by byla v naší partě přeci jen trošku jiná atmosféra. My jsme věděli hned od začátku, že Vojta by měl vyhrát, a proto jsme nebyli – řekněme – tak draví a snažili jsme si to užít. A Vojta byl super i jako parťák na place - každému ochotně poradil i pomohl, to bylo super a ráda na to vzpomínám.
Jak vznikla Sladká trojka a jak byste vás popsala?
My jsme se dali dohromady hned po skončení natáčení Peče celá země, rádi spolu trávíme čas, kecáme o blbostech a sdílíme společné zážitky. Zároveň jsme každý úplně jiný, což je hrozně obohacující, a myslím, že se vzájemně učíme, nebrat se (a ani nic kolem) tak vážně. Taky je to s klukama super posilovačka břišních svalů, protože ty při smíchu zabírají nejvíc.
Máte svůj cukrářský vzor?
Hodně obdivuju Josefa Maršálka, a to nejen pro jeho cukrářské a pekařské znalosti a schopnosti.
Do jaké cukrárny jdete vy osobně ráda mlsat a do jaké byste ráda dodávala své zákusky?
Tak nejraději jednoho dne do své.
Když se řekne Apetit...
Jdu se mrknout do schránky, jestli už mi dorazilo nové číslo.
Nejen že pečete a věnujete se cukrařině, píšete i detektivky a propojujete svět cukrařiny s detektivním příběhem. Jak jste se k psaní dostala?
Je to tak. Se sestrou píšeme detektivky z gastro prostředí a je to pro mě takový návrat k tomu, co jsem vždycky chtěla – být detektiv amatér, i když tentokrát na stránkách knih a v prostředí, jaké si zvolím. A samozřejmě v bezpečí mého obýváku. Naše knížky jsou mixem žánrů: ženský román, detektivka a trochu i kuchařka, protože v každé knize najdete pár receptů na dobroty, které se nějakým způsobem objeví v ději knihy. Snažíme se tak čtenáři dalším smyslem zprostředkovat atmosféru našich příběhů. První kniha se jmenuje K smrti dobrý a druhá Pískej konec a vychází koncem října.
Kdybyste dostala zadání vymyslet sladký vtip, poradila byste si s tím?
No asi bych se zeptala AI a pak bych jí řekla, že není vtipná a hodila bych do placu něco jako: Miláčku, ty jsi jako dort! Tak sladká? Ne, tak tučná.
Já vím, není to vtipný, ale já se směju.
A my taky, děkujeme, Terezo!
