V malé moravské vesničce Kyžlířov se děje něco neuvěřitelného. Když sestra slavného pekaře Josefa Maršálka otevřela pekárnu s pouhým výdejním okénkem, měla to být malá služba pro místní, ale už první den přilákala stovky lidí z celé republiky. Čerstvý chleba, koláče i zákusky z Upečeno na dědině dnes lákají davy a věhlas se šíří daleko za hranice vesnice.
Josef Maršálek je etalon českého pekařství a cukrářství – jeho recepty milují prostě všichni, zatímco jeho o 10 let mladší sestra Zuzana stojí tak trochu ve stínu slavného bratra, ačkoliv sama má také bohaté zkušenosti, prošla třeba cukrárnou slavného Café Savoy.
Z Kyžlířova do srdcí pekařských fanoušků
„Když jsme se před pár lety s manželem rozhodli vrátit z Prahy do Kyžlířova a postavit si tu dům, byl to Pepův nápad, ať si do projektu naplánuju rovnou pekařskou výrobnu a prodejnu,“ vysvětluje na úvod Zuzana. Mezitím se mnohé změnilo, před necelým rokem se jí narodilo druhé dítě a pekárna s cukrárnou, které fungují jen s výdejním okénkem, měla být vlastně jen takové povyražení při mateřské a malá služba pro obyvatele malé vesničky, kde se jinak skoro zastavil čas.
Když na konci dubna provoz zahajovala, ani ve snu ji nenapadlo, že až ráno otevře okno, uvidí před domem 300 lidí – a že dalších několik tisíc dorazí během v následujících dnech. „Byla jsem nadšená a zároveň jsem měla strach. Něco takového nikdo z nás nečekal a jsem hrozně vděčná za podporu našich sousedů, kteří neváhali a pomáhali, jak mohli. Upřímně, kdybych to věděla, mnohem lépe bych se mentálně na to všechno připravila,“ přiznává Zuzana.
Fronty od prvního dne dodnes
Nemalou frontu jsme před cukrárnou Upečeno na dědině potkali i my, když jsme do Kyžlířova dorazili. Nemusíte hledat ani adresu: Když přijedete do vsi, prostě jeďte až skoro nakonec, až po levě straně uvidíte světlý dům se spoustou lidí před ním. Nemůžete se splést. Otvírá se tady v 10, v poledne už je nabídka poměrně omezená a čeká se, než z pecí vyjede nová várka koláčů, chleba a dalších laskomin. I tak tu zpracují 2 metráky mouky každý týden: chleba, sladké kynuté těsto, focaccia, olivové tyčky, zákusky.
Věhlas podniku se navzdory „pouze“ výdejnímu okénku, za kterým je vždy slyšet i vidět dobrá nálada a úsměvy pekařek i prodavaček, šíří napříč republikou. V den naší návštěvy tu byl i Josef, z čehož měli návštěvníci neskrývanou radost a jeden za druhým jej prosili o společnou fotografii, kterou usměvavý mistr nikdy neodmítnul. „Manžel ráno přišel, že ať se obléknu, že mě vezme na výlet. A tak jsme sedli na skútr a dojeli sem až z Prostějova. Mám hroznou radost, že jsme tady zrovna pana Maršálka potkali, to je opravdu štěstí,“ smála se paní Masařová, jejíž manžel se spokojeně usmíval z povzdálí a fotil ji s mistrem pekařem. Další skupinka zákazníků byly spolužačky z Plzně – prý mají u Přerova každý rok sraz z vysoké školy, tak si rovnou naplánovaly výlet i sem.
Upečeno na dědině: místo, kde se peče srdcem
Když se dostanete na řadu, dýchne na vás z okénka vůně pekárny. Sama Zuzana říká, že pro ni je to obrovské štěstí, že může mít dům provoněný pekárnou – i když to znamená často 20 hodin práce denně, minimum času na děti a jak si trochu postěžoval její manžel, v mnohém i ztrátu soukromí. Ceny jsou tu lidové: větrník, který v Praze stojí 150 korun, tady vyjde na 70, kynutý koláč s hromadou náplně a drobenky za 40, křehká pavlova s ganache z bílé čokolády a ovocem 55 korun.
„Celý podnik jsme vždycky plánovali jako službu komunitě, zdejším obyvatelům. I pro ně je náš podnik velká změna, do vsi najednou proudí spousta aut a my si toho jsme vědomi. Chceme ale, aby si naši sousedé mohli dojít pro čerstvý koláč a chleba bez cesty do města, ne vydělávat na turistech,“ vysvětluje Josef Maršálek. „Když přijde tvrdé na tvrdé, ten, kdo vás podrží, jsou vždycky místní. A my to opravdu plánovali hlavně pro ně. Tady jsou naše kořeny, tady jsme vyrostli,“ dodává.
Nejdražší položka je kváskový chleba, bochník vyjde na stále sympatických 140 korun a ta kůrka… Tam musím říct, že tak dobrou kůrku jsem neměla ani nepamatuji. Bochníky jsem si koupila pro jistotu rovnou dva, skladovala je v utěrce v chlebníku a chleba byl skvělý i šestý den, ač už byl samozřejmě tužší.
Chléb, kvůli kterému se vrátíte
Stojí to za to? Upřímně? Ano. Kvůli téhle reportáži jsem za jediný den najela přes 700 km a jela bych je znovu. Jen kvůli chlebu samozřejmě ne, to by se prodražilo, ale až budete plánovat další tuzemskou dovolenou, vzpomeňte si na Hranicko a Potštátsko. K vidění je tu toho spousta a zajížďka do Kyžlířova rozhodně stojí za to. Až ochutnáte jejich chleba a kynuté koláče, dáte mi za pravdu.
