Myšlenka na založení sociálního podniku napadla Barboru Kovářovou před pěti lety a dnes zpracují v DobroLádovně tuny ovoce a zeleniny ročně. Jejich výrobky získávají ocenění, marmelády a džemy jsou součásti rodinných oslav a tradic, patří do dortů i k vánočce, na vyhlášeném cibulovém čatní si pochutnávají hosté špičkových restaurací. Jaké má Barbora s DobroLádovnou plány a jak vzniklo propojení s herečkou Petrou Špindlerovou?
Lze v době, kdy vám není nejlépe, vymyslet krásné věci? Barbora Kovářová je toho důkazem. Nápad na založení DobroLádovny přišel v nelehkém období zklamání a dal jí sílu přestat přemýšlet jen nad sebou a začít hledat, jak být užitečná i pro ostatní. O svém podniku, ve kterém vyrábí nejrůznější dobroty z ovoce a zeleniny, říká s láskou a pokorou, že je to stále ještě „batole“, které se rozhlíží po světě. „Občas upadne, ale už se učí stát na vlastních nohou. Nemyslím tím kvalitou produktů, ta je skvělá, ale spíš procesy ve firmě a prostory.“
A se stejnou láskou mluví i o svých zaměstnancích, DobroLádovna je totiž sociální podnik. „Naši zaměstnanci to nemají jednoduché, často pracují s omezeními, a přesto do toho dávají všechno. Učí se nové věci, učí se s novým vybavením nebo nové technologie. Nemáme velké skladovací prostory, takže máme takové ‚zakázkové‘ zavařování. Když si u nás někdo objedná, většinou se jeho karamel, cibuláda, džem nebo sirup začne vařit. Je to výhoda, nebo nevýhoda? Těžko říct, ale určitě je v tom kus poctivosti. Dnes je státní svátek a naši zaměstnanci se sami domluvili, že přijdou do práce. Dobrovolně. Abychom stihli vánoční zakázky. Přišlo jich osm. To mě dojímá, začínáme být skutečný tým,“ říká Barbora s tím, že na začátku nebylo nic a dnes tu stojí parta lidí, kteří společně tvoří, vymýšlí nové recepty a pracují srdcem.
Barboro, než se dostaneme k samotné DobroLádovně, zajímá mě, co nesmí chybět ve špajzu milovnice zavařování, jako jste vy?
Zavařené okurky, kompoty a různé druhy nakládané zeleniny. A opravdu se těším, až to všechno budeme i v DobroLádovně vyrábět. Je to postupný proces, každý produkt trvá zhruba dva měsíce, od prvního vaření po prodejní artikl.
Lásku k zavařování jsem zdědila po milovaných babičkách a mamince. Zavařovaly křupavé okurky, které jsme společně ládovaly do sklenic, odšťavňovaly černý rybíz na starém šnekovém strojku, kterému jsme říkaly „tuti fruti“. S maminkou jsme zavařovaly jablka na zimu do štrúdlů. Zpracovávaly jsme zkrátka všechno možné a ty vůně a chutě cítím dodnes.
Jaký je příběh DobroLádovny a co byl vůbec první impuls k jejímu založení?
Ráda rozvíjím nové projekty, baví mě cesta od od první myšlenky k fungující organizaci. A těší mě pocit, že se díky mé práci ostatním lidem žije lépe. Přemýšlela jsem, jak zakořenit v novém místě, kam jsme se přestěhovali. Mám tři děti z prvního manželství a jeden z mých synů je autista. I proto jsem chtěla, aby nově vzniklá firma mohla nabídnout pracovní uplatnění jemu nebo lidem s podobným osudem.
Dlouhé měsíce jsem měla v hlavě nápad, ale chyběl mu název. Nakonec mě napadla DobroLádovna, což je přesmyčka a skládá význam naší firmy do jednoho slova: ládujeme dobroty do skleniček a ti, kteří jedí naše dobroty, zároveň dělají dobré skutky, ládují se nejen dobrým jídlem, ale i těmi dobrými skutky. A to, co „ládujeme“ do našich produktů, je z velké části z českých sadů a zahrad.
Před pěti lety vznikla první myšlenka a dnes má DobroLádovna po roce a půl provozu třináct zaměstnanců, kteří pracují na zkrácené úvazky. Mým cílem je, aby každý mohl pracovat podle svých možností a schopností. Nehledáme práci pro člověka, ale hledáme, v čem je hodnota každého z nás – co ho baví, co by se mohl naučit a kde by se mohl rozvíjet.
Jak vybíráte farmáře a dodavatele ovoce a zeleniny – co musí splňovat?
Musí být místní. Raději koupím jablka ze sadu vedle ve vesnici než ze zahraničí. Nemusí být bio, zatím na této značce netrvám, ovoce z naší zahrady také není bio, ale je naše, chutné, šťavnaté. Často pro ovoce a zeleninu i sama jezdím. Baví mě si povídat s farmáři, sadaři a pěstiteli.
Popíšete nám, jak vypadá váš den? Jak vznikají marmelády, čatní nebo sirupy?
Mezi šestou a půl sedmou přichází první kolegyně do naší výrobny. Máme ji v přízemí našeho domu, prakticky hned vedle kuchyně a obýváku, takže se ráno často potkáváme na chodbě s našimi zaměstnanci. A není to jen výrobna, naše domácí kuchyně se mnohdy mění i v místo pracovních schůzek. Zájemci o naše produkty, šéfkuchaři, ředitelé hotelů nebo třeba herečka a naše kamarádka Petra Špindlerová, se kterou spolupracujeme, se s námi scházejí právě u kuchyňského stolu. Má to zvláštní atmosféru, obzvlášť pro mého manžela, který se po celém dni vrací z truhlářské dílny domů a v kuchyni ho vítá šest lidí, které v životě neviděl.
Jinak je naše práce poctivé řemeslo. Každý den musíme dojet pro ovoce a zeleninu, tu co nejrychleji zpracovat a beze zbytku využít. Ručně krájíme, vaříme, pasírujeme i lepíme etikety. Když jsme přemýšleli nad dalším rozvojem DobroLádovny, došli jsme k tomu, že lidem, kteří u nás nakupují, je vlastně jedno, jestli džem mícháme ručně vařečkou, nebo ho míchá velký stroj. Důležité je, že je vyráběný s poctivostí a láskou. Proto jsme letos pořídili nové vybavení a výrobu zautomatizovali. Usnadníme tím práci zaměstnancům, ale neztratí se přitom náš osobní dotek, který do každé skleničky vkládáme.
Máte čtyři děti... Jak se vám daří kombinovat podnikání a rodinný život?
Někdy si připadám jako divá Bára, mám ráda akci víc než opatrnost, ale pohání mě nadšení a víra, že to půjde. Baví mě práce s lidmi, i když je to občas náročná disciplína. Propočítávat náklady, nastavovat ceny, aby se podnik uživil, plánovat zakázky, řešit registrace a legislativu chráněné dílny, pracovně-právní otázky, hledat prostory a peníze na předfinancování tisíců skleniček, stovek kilo ovoce a etiket. To všechno je součást každodenní reality. Ale zároveň teď zažíváme krásné období: máme hodně zakázek, lidem naše výrobky chutnají, oslovují nás noví zákazníci a začínáme dodávat do prvních restaurací a hotelů. To jsem si dřív vůbec neuměla představit.
A dobíjí mě mikrookamžiky s rodinou. Hra s tříletým synem, povídání s dcerou cestou na volejbal, radost mého syna autisty z nového lega, které je jeho vášní, hovory o vesmíru a červích dírách s třetím synem. A taky každodenní káva s manželem a náš rituál: když přijde z práce, povídáme si o celém dni, o tom, co se dělo v DobroLádovně i v jeho truhlářské dílně. Můj manžel je středobodem mého vesmíru, kvůli němu jsem se přestěhovala z města, které jsem měla ráda, do malé obce Skochovice a tohle místo je pro mě dnes „pupkem světa“. Dobíjí mě i úsměvy zaměstnanců, povídání s nimi při práci.
Kdy jste si poprvé řekla, že DobroLádovna „už žije vlastním životem“?
Možná právě teď při rozhovoru do Apetitu. Je to pro mě velká čest, beru to s pokorou a cítím zodpovědnost. Chci čtenářům přiblížit, jak fungujeme, dát jim ochutnat naše dobroty alespoň „na dálku“. A třeba i někoho inspirovat – k vaření nebo odvaze jít si za svým snem.
Který produkt byl první, který je vaše srdcovka a který vás překvapil, že se stal hitem?
První byly džemy a karamely. Pro mě osobně je vítězem švestkové čatní, které mám moc ráda k sýrům. Džem z černého rybízu nebo meruňková marmeláda jsou zase moje dětství. Hitem na trhu se stalo asi právě švestkové čatní, které je mírně pikantní se skořicí a zázvorem, a zákazníci mi často říkají, že si bez něj grilovací sezónu už nedokáží představit.
Neustále rozšiřujete portfolio, jak se rozhodujete, co nového zařadit?
Inspirací jsou mi rozhovory se zákazníky, domácí vaření i práce s našimi surovinami. Přemýšlíme, co nám samotným v kuchyni chybí, co by mohlo ozvláštnit běžná jídla apod. Bavíme se s farmáři a ptáme se, co jim zůstává, co se hůř prodává. Třeba cibule s poškozenou slupkou už není vhodná na uskladnění, ale do našeho čatní je ideální. A někdy se inspirace z experimentování. Například mě napadlo spojit dvě věci, které už děláme – mrazem sušená jablíčka a náš slaný karamel se skořicí. A výsledek? Získali jsme za něj ocenění Regionální potravina Královéhradeckého kraje. S novými recepty často přichází naše vedoucí výroby Jolanka nebo samotní zaměstnanci – a pak společně ladíme chuť.
Baví nás, že s námi lidé vaří. Moje sestra dává náš karamel do krému s mascarpone a má z něj dokonalý dort. Kuchař z jedné pražské restaurace používá naši cibuládu ke steakům, jiný přidává chilli pastu do pikantních burgerů. Já doma ráda vařím vepřovou panenku s omáčkou z ostružinového džemu. Naše výživová poradkyně vytváří recepty z lyofilizovaného ovoce tak, aby byly chutné a „netloustnoucí“. A hospodyňky objevily, že se náš karamel skvěle hodí i do vánočního cukroví – na to navíc děláme i speciální lineckou směs. A k Vánocům patří i naše pomerančová marmeláda z chemicky neošetřených pomerančů od Petry Špindlerové, je ideální na vánočku.
Kolik ovoce a zeleniny během sezony zpracujete? A jak se během roku mění poptávka?
Dnes připravujeme 300 až 400 uvařených produktů týdně, což je ekonomicky přijatelné. Pokud se vše prodá, uživíme se. Náročné jsou hlavně letní měsíce, kdy je sezona a ovoce či zelenina musí být zpracovány. Letos jsme zpracovali na 800 kg rybízu, který roste na rybízovištích přímo u nás ve vesnici, a stejné množství jahod. Odpeckovali jsme 500 kg višní, červené cibule máme letos oloupáno a nakrájeno takových 800 kg, jablek na 1000 kg, hrušek zatím asi 500 kg. Pomerančů a citronů od Petry Špindlerové pak asi půl tuny.
Největší poptávka je po karamelu, čatních k masům a lyofilizovaném ovoci. V létě a na podzim intenzivně vaříme a zpracováváme suroviny, nejvyšší sezóna je pak v zimě před Vánoci, kdy firmy i rodiny nakupují naše produkty jako trvanlivé dárky.
A máte ještě sny? Takové, o kterých zatím mluvíte jen s rodinou?
Potřebuji mít nejprve DobroLádovnu stabilní a funkční, abych mohla jít dál. Ale představuji si, že budeme mít vlastní prodejnu v poloroubené chalupě, kde bude velká kuchyň i přehledný sklad a budeme tu pořádat setkání pro kuchaře z restaurací, prodavačky i veřejnost. Obyčejná jídla tu budou doplněná o neobyčejné dobroty z naší DobroLádovny, na regálech se budou setkávat potraviny skvělých a poctivých chutí a lidé si tu budou kupovat nejen naše produkty, ale také produkty, které jsme potkali na naší cestě.
A ráda bych, aby jednou ze zisku DobroLádovny vzniklo rekreační zařízení v horách, kam by mohli jezdit lidé, kteří každý den pečují o své blízké – někdy s nimi, někdy i bez nich. Aby si pečující mohli zajít na večeři, do kina, odpočinout si, zatímco bude o jejich blízké postaráno. Tito lidé věnují 24 hodin denně péči a zaslouží si, aby někdo pohladil jejich duši. Blízcí mi říkají, že nemyslím na sebe. Ale není to pravda – ráda bych, aby jednou, až se ohlédnu zpět, byl můj život něčím hodnotný, abych mohla říct, že jsem pomáhala lidem.
Zmínila jste herečku Petru Špindlerovou. Povíte nám víc o vaší spolupráci?
Petru jsem poznala díky své učitelce jógy a nakonec z pomerančů z její italské zahrady vyrábíme naši vánoční pomerančovou marmeládu, na kterou s manželem nedáme dopustit. Petra se narodila stejně jako já 18. srpna a já věřím, že právě tento den rodí „hvězdy“. Po prvních setkáních se stala naší patronkou a rodinnou přítelkyní. Má ji ráda celá rodina včetně psa a myslím, že i ona je s námi ráda. Minule byla s manželem u nás ve včelách, lepila etikety na skleničky, byla s námi na dni otevřených dveří – a hodiny jsme si povídaly a smály se.
Petra miluje Itálii, proto si koupila zahradu v Garganu, ve svahu s výhledem na moře. Není to byznys, ale ona tam je šťastná. V zahradě rostou staré pomerančovníky, olivovníky a citronovníky a vede k ní „oslí ulička“, velkým autem se tam nedostanete. Každý den tam čeká strašná dřina: sklízení pomerančů, prořezávání stromů, sklizeň oliv. A Petra sedí hodiny na lavičce před lisovnou, povídá si se starými Italy a čeká na vlastní olivový olej.
Zdroje: Apetit, DobroLádovna
