Pochutnáváte si rádi na vaječném koňaku, od dětí loudíte kousek trdelníku, nemůžete se dočkat chlebíčků a vaším guilty pleasure je krevetový koktejl. Jak vám rozumíme! A pokud si navíc nemůžete pomoct a v každé restauraci testujete salát Caesar, tak jste opravdu stejná krevní skupina. Ale napadlo vás někdy, kde mají tato lahodná jídla a nápoje své kořeny? Komu za ně vděčíme a jakou cestu ušly, než se dostaly do našich sklenek a na naše talíře?
Pochutnat si na dobrém jídle či chutném nápoji je pro mnohé životní radost. A jiní jdou ještě dál a chtějí vidět víc pod pokličku. Nezajímá je ale jen recept a postup, chtějí znát i příběh či legendu kolem vzniku svého oblíbence. K českým klasikám patří vaječný likér, obložený chlebíček a krevetový koktejl, na trzích si prsty zahříváte trdelníkem a salát Caesar je klasika, na které by někteří z nás byli schopní přežít i zbytek života. Zjistili jsme, odkud pochází a komu za ně vděčíme.
Vaječný likér
V mnoha domácnostech patří vaječný likér neodmyslitelně k adventní atmosféře a je součástí Vánoc, jinde se pije klidně celý rok. Jeho původ je zahalený tajemstvím, ale to mu vůbec neubírá na půvabu, právě naopak.
- Sestává z alkoholu (brandy, koňaku – odtud název ajrkoňak čili vaječný koňak – rumu či tuzemáku), cukru a žloutků či vajec, někdy se přidává i mléko či smetana. Aby se směl nazývat vaječný likér, musí obsahovat nejméně 140 g žloutků na litr a měl by mít aspoň 14 procent alkoholu.
- Francouzi mu říkají lait de poule (slepičí mléko) a prý jej vynalezl svatý Ludvík IX. Francouzský (1214–1270), podle jiných zdrojů jej jen odmítl na smrtelném loži, aby neporušil půst.
- Vaječný likér možná vznikl ještě dříve, a sice v Anglii z nápoje na bázi piva. Anglie také soupeří s USA o původ nápoje zvaného eggnog, který je neodmyslitelně spjatý s Vánocemi v USA a oblibě se těšil už v 18. století.
- Vaječný likér Vov (základ slavného Bombardina) vymyslel roku 1845 cukrář Gian Battista Pezziol z Padovy, jemuž při výrobě tureckého medu přebývaly žloutky: udělal z nich vinnou pěnu zabaglione, které prodloužil trvanlivost dodáním brandy.
Krevetový koktejl
Na jídelních lístcích dobrých restaurací už se s ním asi nesetkáte, ale ještě před pár desetiletími patřil k oblíbeným předkrmům s nádechem luxusu. Málokterý pokrm prošel tak výraznou cestou od slávy až po symbol nemoderní kuchyně. Na výsluní popularity se ve Velké Británii hřál od 60. do 80. let 20. století. K nám dorazil se zpožděním, a tak se jeho obliba protáhla k přelomu tisíciletí, poté se vytratil z menu.
- Pokud jde o původ, hlásí se k němu Britové. Vymyslet ho měla tamní kritička restaurací a televizní postava 50. až 70. let Fanny Cradock, pověstná svým hrubým vystupováním a silnou vrstvou make-upu. Obdivovala Augusta Escoffiera, s nímž prý může být krevetový koktejl také nějak spojený.
- Dalším pomyslným britským želízkem v ohni jsou kuchyně steakhousového řetězce Berni Inn, který podle amerického vzoru založili restauratéři italského původu Frank a Aldo Berni. Britské verze příběhu datují vznik pokrmu do 60. let 20. století.
- Nejspíš je ale všechno jinak a v Británii se jenom rozšířila upravená verze americké chuťovky, kterou měl vymyslet kalifornský zlatokop, který v druhé půli 19. století po úspěšném dni donesl své nuggety do baru a tam si do vyprázdněné sklenky nasypal ústřice, zalil je zálivkou a vypil je. Majitel podniku se inspiroval a začal podávat krevetový koktejl. Jiné verze spojují krevetové koktejly s dobou prohibice ve 20. letech, kdy prý restauratéři hledali využití pro nápojové sklo.
Obložený chlebíček
Mezi typické české chuťovky se obložený chlebíček zařadil díky lahůdkáři Janu Paukertovi z pražské Národní třídy. Obložené pečivo jako takové ale nebylo jeho vynálezem – možná ho inspirovaly cesty ,na zkušenou‘, při nichž zavítal i do Mnichova či Milána – bez něj by ale pravděpodobně neexistovaly tradiční české chlebíčky v podobě, jakou všichni známe. Jejich menší obdobu lze najít třeba mezi různorodými benátskými chuťovkami zvanými cicheti (i včetně salátu) a ve Španělsku jako pintxo či montadito.
- O vznik chlebíčků se zasloužil ještě jeden Jan, a sice rytíř Skramlík. Tento malíř a operní pěvec si někdy během 1. světové války posteskl, že spíš než jednohubky by potřeboval k malování něco na ,dvě tři zakousnutí‘. Odpovědí lahůdkářského génia Jana Paukerta byl právě chlebíček, u kterého byla tehdy tloušťka plátků veky okolo 1 cm.
Trdelník
Vánoční trhy by bez trdelníku nebyly to pravé, ale toto sladké pečivo z kynutého těsta bylo původně vyhrazené zvláštním příležitostem (jarmarky, svatby či křtiny).
- Peče se na otočných válcích (trdlech), původně dřevěných, dnes občas i kovových, nad otevřeným ohněm, popřípadě u některých variant nad žhavými uhlíky.
- Za jeho kolébku je považováno Sedmihradsko (Transylvánie) v dnešním Rumunsku, kde jej prý před staletími začali péct místní maďarsky hovořící Sikulové. První písemná zmínka o zdejším trdelníku pochází z roku 1679, zhruba o století později se recept poprvé objevuje v rukopisné kuchařské knize.
- Podobné pečivo – Baumstriezel – ale vyráběli i sedmihradští Sasové, německá menšina, která tu žila od 12. století, dnes už však povětšinou vystěhovaná. Trdelník pod názvem kürtőskalács zdomácněl v Maďarsku, někdejších Uhrách, a zachoval si oblibu i v Rumunsku.
- Zhruba dvousetletou tradici má pečení trdelníku v okolí města Skalica ve slovenském regionu Záhoří a obdobně i u nás na Slovácku, kde se trdláče sypané mákem nosily ,do kúta‘ šestinedělkám, a také prý i na Valašsku. Pokud jde o skalické trdelníky, recepturu měl přinést do Skalice na sklonku 18. století sedmihradský kuchař hraběte, básníka a spisovatele Józsefa Gvadányiho. Těsto podle něj prý mělo být na povrchu křupavé a uvnitř poněkud nedopečené.
- Podobným způsobem jako trdelníky, ale z jiných těst se pečou německý Baumkuchen, švédský spettekaka či litevský šakotis.
Salát Caesar
Obnovený zájem o tento ,obědový‘ salát prý od sedmdesátých let 20. století vedl k pětinásobnému zvětšení plochy, na které se v USA pěstuje římský salát. Podle jakého Caesara se salátová klasika vlastně jmenuje?
- V době, kdy v USA panovala prohibice, jezdili Američané do mexického příhraničního města Tijuana za legálním alkoholem, někteří kalifornští restauratéři tu založili i vlastní podniky. Např. italský přistěhovalec Caesar, též Cesar (1896–1956) Cardini. Na Den nezávislosti roku 1924 v podniku kvůli přílivu hostů došly mnohé suroviny, což zapříčinilo vznik pokrmu později známého jako salát Caesar.
- Jiné verze uvádějí nejen odlišný způsob vzniku salátu, ale i letopočty. Četné suroviny používané dnes běžně v salátu Caesar budí kontroverze, ale asi málokoho by napadlo rozporovat sardelky v zálivce. Caesarova dcera ale v interview tvrdila, že v receptuře jejího otce sardelky nebyly a ,rybí‘ příchuť dodávala worcesterská omáčka. Za pozměněnou verzi se sardelkami je prý zodpovědný Caesarův bratr Alex (Alessandro). Tak jako tak do původní zálivky obou těchto salátů patří limetová, ne citronová šťáva.
- O oblibu salátu Caesar v Evropě se prý zasloužila Wallis Simpson, žena, kvůli níž abdikoval britský král Eduard VIII.
- Podle jiné verze historie salátu je jeho autorem italský kuchař Giacomo Junia působící v Chicagu: salát vymyslel cca roku 1903 a nazval ho podle Gaia Iulia Caesara, „největšího Itala všech dob“.
