Chlebíček. Slovo, které v českých končinách spolehlivě vyvolává chuť na něco známého, sytého a aspoň trochu slavnostního. I když je dnes obložený plátek veky běžnou součástí firemních večírků, rodinných oslav i bufetů na autobusovém nádraží, jeho český příběh sahá až do počátků 20. století – a začal s mnohem větší elegancí, než by se mohlo zdát.
Jestli existuje nějaké jídlo, které si spojujeme s oslavami, Silvestrem či jinými večírky, pak je to zaručeně chlebíček. V jedné ruce plátek veky – bohatě zdobený přesně tak, aby nám chutnal, v druhé ruce… Co? Vlastně cokoli, protože český chlebíček vznikl proto, aby se dal jíst jen jednou rukou.
Od lahůdkářství k fenoménu
Za zrodem českého chlebíčku stojí s největší pravděpodobností lahůdkář Jan Paukert, který v roce 1916 otevřel slavné pražské lahůdkářství na Národní třídě. Traduje se, že zde vznikl první obložený chlebíček ve spolupráci s rodinným malířem Janem rytířem Skramlíkem, který toužil po drobném pokrmu, jež by se dal jíst jednou rukou, ale nebyla to jen obyčejná jednohubka. Zkrátka chtěl něco mezi jedním soustem a velkým krajícem. A tak vznikl menší krajíc veky s pomazánkou, uzeninou a ozdobou – elegantní, snadno a rychle připravený, ale lahodný a praktický, akorát na 2–3 kousnutí.
Chlebíček se brzy stal módním pokrmem pražské smetánky a začal se šířit i do dalších měst. Po roce 1948 sice Paukertovo lahůdkářství zestátnilo, ale chlebíčky přežily – a staly se běžnou součástí lahůdkového sortimentu po celé zemi.
-
Zajímavost: Nejoblíbenějším chlebíčkem u Paukertů byl prý rostbífový s cibulovou majonézou. Mezi stálé zákazníky oblíbeného Paukertova lahůdkářství patřila i operní pěvkyně Ema Destinová, spisovatel a nositel Nobelovy ceny Jaroslav Seifert, herečky Lída Baarová a Hana Vítová, herci Zdeněk Štěpánek, Hugo Haas, Jan Werich, Jiří Voskovec, Oldřich Nový aj. Král komiků Vlasta Burian dokonce prý miloval Paukertovy chlebíčky tak moc, že pořádal chlebíčkové hody. A protože chlebíčky z Národní třídy byly opravdu delikátní, dostaly se i na stůl prezidenta Masaryka.
Není to český vynález, ale...
Obložený chléb jako takový ale není čistě český nápad. Inspirace přicházela z Rakouska-Uherska, zejména z vídeňských a budapešťských salonů, kde se už v 19. století servírovaly malé chlebové jednohubky se slanečkem, šunkou nebo kaviárem. Stejně tak se obdobné lahůdky připravovaly už v 15. století ve Francii a Británii, kde byly známé jako tzv. open sandwich. Obdoby českého chlebíčku se objevovaly též ve Švýcarsku. Některé španělské tapas či italská bruschetta mají k chlebíčkům také velmi blízko. I ve Skandinávii se už po staletí jedí obložené chleby. Připravují je také v Polsku, na Slovensku, v Belgii, Holandsku apod.
Český chlebíček ale přece jen přidal něco navíc: typickou skladbu surovin, velikost porce a kombinaci chutí, která se usadila v tuzemském kulturním i gastronomickém kódu. A přestože chlebíček není původem čistě český kulinární vynález, zásluhu na jeho popularitě a standardizaci má právě Praha v čele s Janem Paukertem.
Co patří na chlebíček?
Kvalitní chlebíček vyžaduje preciznost: správnou pomazánku jako základ, suroviny nakrájené na milimetr přesně, estetickou kompozici i chuťovou vyváženost. Aspoň tak tomu bylo za dob Jana Paukerta. A vlastně nejen za něj.
- Pokud byste otevřeli Československý kuchařský lexikon z 30. let 20. století, najdete v něm například tzv. labužnický chlebíček, k němuž se v lexikonu doslova uvádí: „Chlebíček obložíme drůbežím masem a šunkou, obojí promícháme s lanýžovou omáčkou.“ Nebo je libo raději indický chlebíček? O něm lexikon píše: „Chlebíček potřeme vařeným prolisovaným žloutkem, který promícháme s máslem, práškem curry a smetanou; chlebíček posypeme sekaným chutney (indické kaštany).“ A v sultánském chlebíčku jste našli třeba kousky humra. Lucca-chlebíček zase obsahoval kaviár a syrovou ústřici.
- V Normách studených jídel z 60. let 20. století byly ingredience poněkud přijatelnější. Lidový chlebíček, jak už název napovídá, byl z opravdu dostupných surovin. Potřebovali jste: brněnský salám (vyráběný ze směsi hovězího a vepřového masa), bramborový salát, kyselého sledě, kyselou okurku a snítku petrželové nati.
Klasikou zůstává chlebíček s bramborovým salátem a šunkou, dále jsou velmi oblíbené různé varianty s vajíčkem, sýrem (zejména hermelínem), tuňákem nebo s uzeninou. Veky se navíc často potírají máslem, majonézovými základy nebo máslovou pomazánkou s hořčicí, objevují se i moderní pomazánky – často vegetariánské i veganské. Záleží jen na chuti a preferencích hostitele i jeho hostů.
Zdroj informací: Zmlsané dějiny, kudyznudy
