Majonéza jako královna studené kuchyně, salám nakrájený na nudličky a sterilovaná zelenina v každé misce – retro saláty z časů socialismu byly víc než jen rychlé občerstvení. Byly symbolem doby, kdy se z dostupného minima rodilo chuťové maximum. Máte rádi vlašák, poctivý pochoutkáč nebo je vaším favoritem pikantní rumcajs? A i když jsme dnes obklopeni pestrou nabídkou moderní gastronomie, tahle klasika z vitrín s námi zůstává jako vzpomínka, chuť dětství i kulinární inspirace.
Jedna nerezová mísa, sklenice majonézy, kostičky šunky nebo brambor – retro saláty nejsou jen nostalgickou vzpomínkou na bufetová okénka a závodní jídelny. Jsou pamětí doby, kdy se z omezených surovin vykouzlilo překvapivě chutné občerstvení. A někdy i malé společenské gesto. A jak se říká: ne vše z dob minulých je špatné – tak u salátů to platí dvojnásob. Vždyť je milujeme dodnes!
Vlašák, pochoutkový a pařížský: Chutě, které kralují dodnes
V dobách vrcholného socialismu nebyl salát zelenou oázou plnou čerstvých lístků. Spíš šlo o směs vařených brambor, na kostičky nakrájeného salámu, sterilované zeleniny a především: majonézy. Ta tvořila pojítko i chuťový základ.
Nejznámější je bezesporu vlašský salát, který se poprvé objevil v československých bufetech už ve 30. letech 20. století. Proslavilo ho Lahůdkářství Aloise Linky v Praze, ale největší slávu zažil až v éře vrcholného socialismu. U Linků se do salátu dávala šunka, jablka, kousky sledě, kyselé okurky, sterilovaná mrkev, hrášek a majonéza. Změna receptury přišla až po roce 1948, kdy vlašský salát začal vyrábět národní podnik Pramen. Základ tvořily brambory, salám a hromada majonézy.
Kromě vlašáku byly oblíbené ještě další dva saláty – pochoutkový a pařížský. Na první pohled se tvářily jako kulinární dvojčata, ale znalci rozdíl poznali vždycky, navíc receptury byly přesně dané Československou státní normou (ČSN). V pochoutkovém salátu jsou podle ČSN 1976 ingredience nakrájené na nudličky, nejsou v něm brambory a hlavní surovinou je šunkový salám. Pařížský salát se od pochoutkového liší v jedné hlavní složce: v salámu. Do pařížského salátu patří pařížský salám, podle něhož získal jméno. Pařížský salám se vyráběl z hovězího a vepřového masa a syrového hřbetního sádla – tehdy šlo o luxusní uzeninu.
Celerový, švýcarský nebo rumcajs: Lahůdky z vitrín
Vedle vlašáku se v chladicích pultech objevovaly i další saláty, které dnes vyvolávají nostalgickou vzpomínku – celerový, švýcarský nebo rumcajs.
Například celerový salát se podle některých receptů skládal z vařeného nebo sterilovaného celeru, který se míchal s jablky, křenem a majonézou. Chuťově výrazný, osvěžující a sytý. Právě jeho pikantnost mu zaručila oblibu mezi lidmi, kteří chtěli „něco navíc“.
Na jiném konci spektra stál tzv. švýcarský salát, který neobsahoval ani kousek švýcarského sýra. Podle receptury ČSN 50161 byla hlavní složkou nizozemská gouda. Dále se skládal z kyselé okurky, polosuchého salámu, vejce, sterilované kapie, majonézy a jogurtu. Salát se nechal uležet a servíroval se s pečivem.
Zábavně působí i název salát rumcajs, který se podle norem ČSN připravoval s točeným salámem, ale ve skutečnosti měl tolik podob, jako je stromů v lese Řáholci. Šlo o salát s ostřejším profilem – často obsahoval cibuli, sterilovanou kapii, měkký salám, většinou i hořčici a také feferonky. Jméno téměř jistě odkazovalo na pohádkového řáholeckého loupežníka.
Saláty jako společenský fenomén
Retro saláty nebyly jen jídlem – byly také společenským prvkem. Nosily se na návštěvy, podávaly se na Silvestra nebo při oslavách doma i v práci. Doplňovaly jednohubky, aspiky nebo chlebíčky.
Dnes bývají oblíbené saláty součástí kulinářských festivalů, ale najdete je i v moderních gastro podnicích s vintage nádechem. Zároveň se dají dobře upravit – vyměnit majonézu za jogurt, salám za pečenou zeleninu a také je lze servírovat v lehčí a modernější formě.
Zdroj informací: Apetit, zlin.rozhlas
